Při dnešní krátké návštěvě Polska mě celkem bodlo do očí to, jak tam na každém druhém plotě mají tahle upozornění, že je prostor monitorován kamerou a že pozemek je soukromý, ať tam nikdo neleze. Při návratu do Čech jsem si uvědomil, že je to u nás dost podobné, akorát ty cedule nemáme tak velký a možná jich je trochu méně. Proč to tak ale je?
My si totiž vzájemně už nevěříme a bojíme se o svůj majetek. Můj dům – můj hrad a co je za plotem se mě netýká (i kdyby to byl odpad, který jsem tam sám hodil – na to jsou Poláci teda taky experti: na louce u potůčku krásná lavička, ale za ní přímo v tom potoce desítky naházených lahví – vybral jsem pouze ty od jednoho druhu).

Lahvičky jednoho druhu vybrané z potoka za lavičkou. Češi si s Poláky nezadají, u nás jsme zase experti přes plechovky.

Ale zpátky k tomu, že si vzájemně nevěříme. Nevěříme si a tak si dáváme kolem svejch baráků kamery, abychom se monitorovali, jestli náhodou někdo někomu něco nekrade, jestli neubírá něco z našeho majetku, ke kterému jsme se nějak dopracovali, ačkoli Země na začátku patřila všem. A proč si nevěříme? Protože si všichni najednou (v jeden čas) vzájemně lžeme. Lžeme si, protože si myslíme, že se navzájem přechytračíme. Máme rádi peníze, majetky a s tím lhaním se k nim jde nějak lehčeji dostat.
Například já lžu (papouškuju lži nebo polopravdy obchodních zástupců farmafirem nebo už ani nezvládám uvádět na pravou míru nepravdy o lécích z televizních reklam, který se masově valej do lidí) o tom , jak léky zaručeně pomůžou, abych mohl za výplatu koupit třeba novej počítač. Protože tomu ale rozumím jen omezeně, tak je velký riziko, že mě obchodník s počítačema taky lživě vychválí výrobek, kterého se potřebuje rychle a za dobré peníze zbavit, aby si za ně mohl koupit třeba narohu v pekařství housku z mouky, která už byla prošlá. A takhle se to řetězí a košatí do nekonečna. Až se všichni prolžou ke svým majetkům, které potom úzkostlivě chrání. Obrní svůj „hrad“ a uzavřou se v něm a mají dobrý pocit z toho, že něco dokázali a že něco vlastní.
Ale je to skutečně tak? Slýchávám přísloví „Kdo lže, ten krade a může i zabít“ a bude na něm, myslím, dost pravdy. První 2/3 jsou jasný, ale ta poslední část přísloví je skrytá. Když lžeme, ubíjíme nepozorovaně sami sebe. Máme sice sami nahrabáno, zahrada oplocená, dům vyšperkovanej, ale jsme v něm sami a dříve nebo později nám to začne vadit. Nikdo už se s námi nebaví, přijde špatná nálada, nemoci, deprese.
Přitom by bylo tak jednoduchý přestat si navzájem lhát, mnohem víc věcí sdílet s ostatními, být otevření. Tak by se zase lidi dostali do kontaktu a vyřešili by i svoje osobní obtíže. Nebyl by problém někoho oslovit, protože by měl člověk dopředu jistotu, že nebude odmítnut. Vrátila by se mezilidská vzájemnost.
Čím dýl to píšu, tím se mi to zdá v současnosti utopistický. Takže je načase to ukončit, ale jsem rád, že nejsem jediný, kdo to tak vidí:

13. 2. 2020

Napsat komentář


CAPTCHA Image
Reload Image