Od prvního pokusu popsat mé pohnutky k hladovění už zase uplynul nějaký čas a tak by se asi hodil nějaký ten up-grade. Jak to po sobě čtu, vidím, že se od té doby ledasco změnilo. Třeba bych už teď nebyl tak vehementní, pokud se týká odmítání slapových jevů uvnitř organismu. I když teda zrovna nic fyzicky nepozoruju, stejně jsem po přečtení knihy Tajná řeč stromů od Erwina Thoma už trochu obezřetnější.
Další věc, která se změnila je to, že teď úplněk čistě pravděpodobnostně vyjde častěji na víkend. Proč najdete zde. A musím říct, že je to možná příjemnější, i když je člověk doma, kde má přístup k hodně potravinám, který jsou snadně dosažitelný a mohl by na ně dostat chuť. To trochu neguje to, co jsem psal minule. No, ono je to vlastně nakonec jedno na kdy to vyjde.
Dneska je to poprvé, co jsem zkusil po uběhlých 36 hodinách hladovění hladovět dál. Po prvním dnu hladovění mi bylo poměrně dobře, ani hlava mě nebolela. Ráno 2. dne jsem hlad měl, stejně jako vždycky, ale řekl jsem si, že to vydržím ještě jeden den. Během dne to bylo opravdu o něco lepší, necítil jsem tolik hladu jako první den, i když jsem na jídlo myslel poměrně často. Hladovění mi nedalo až tolik práce. Tělesně jsem na tom byl večer druhého dne dost podobně jako při jednodenních půstech, možná líp – pocit, že si nemohu zahřát ruce a nohy, jemné brnění rukou a bolest zad. Všemu ale mohlo trochu pomoci i vysedávání u počítače. Tenhle pokus teda nakonec trval 55 hodin. A ten pocit, když jsem si ráno k snídani umixoval banán, jablko, hrušku, kiwi s vodou … k nezaplacení.

18. 1. 2017

Napsat komentář


CAPTCHA Image
Reload Image