Jsou jednoduše na každém kroku
Velmi často zdobí vrcholky hor a nechybí ani na nejvyšší hoře ostrova Psiloritis, ale často jako by ani jejich stavitelé neměli dost sil dopravit stavební materiál až na vršek a kaplička zdobí svah nebo vrhá stín na napajedlo pro dobytek uprostřed údolí. Nalezneme je ale i na méně obvyklých místech: pod převisy, na skále vysoko nad strží či na samém břehu moře. Kaple Agios Antonios nad vesničkou Chora Sfakion na břehu Libyjského moře se nachází ve skále v nevelké jeskyni.
Obvykle je jednoduché je zpozorovat
Nejčastěji je poznáme podle jejich svítivě bílého nátěru, kterým nás často upoutají už na vzdálenost několika kilometrů. Jak se blížíme, rozpoznáváme karmínově červený nátěr obloukovitě klenuté střechy, zvonici a kříž nad průčelím. Střechu kaplí většinou tvoří pouze na červeno natřená omítka, počítá se s tím, že na Krétě příliš neprší. Červená je na některých nahrazena světle modrou, snad po vzoru kaplí ostrova Santorini. Novější kaple často kryje střecha z pálených tašek. Mnoho kaplí má ale přírodnější vzhled a jejich zdi jsou zhotoveny z kamene, což je činí v kamenitém terénu krétských hor téměř neviditelnými. Tak je tomu například na 2456 metrů vysokém vrcholku hory Psiloritis, kde stojí kaple Timios Stavros (Svatého kříže). Při její stavbě nebyla použita ani malta ani jiné pojivo, takže se kaple jeví spíše jako skalka na kamenitém vrcholu. Klasická kaple má obdelníkový půdorys, vchod je většinou umístěn na kratší straně obdelníka, takže návštěvník vstupující do kaple nejprve pozoruje protější ikonostas (stěna se třemi vchody zdobená ikonami), za kterým je ke kapli jako by přilepen menší polokruhovitý výklenek, béma (kněžiště). Světlo do kaplí nejčastěji přivádí jedno nebo dvě malá okénka.
Vnitřek vyzývá k uctivému obdivu
Ano, kaple jsou hlavně v opuštěnějších oblastech otevřeny, nebo jsou alespoň zamčené dveře opatřeny klíčem. Rozhodnete-li se tedy vstoupit, možná už na vás vevnitř čeká několik dohasínajících zahnědlých tenkých svící na otočném mosazném svícnu a vzduch prosycený vůní kadidla, jež bylo použito k tiché ranní pobožnosti několika místních babiček. Následně vás jistě zaujme ikonostas, za jehož vínově červeným sametovým závěsem se zlatými výšivkami pravoslavných motivů, se na oltáříku nachází kříž. Zlatavé ikony zavěšené nebo vestavěné do ikonostasu nejčastěji zobrazují Krista s Biblí, jeho matku Pannu Marii, Svatého Jiří zápasícího s drakem a ostatní proroky a svaté. Toto místo je též prvním cílem ortodoxního návštěvníka, který po trojitém pokřižování přistoupí a políbí ikonu Krista i Panny Marie. Tichou modlitbu následuje zapálení svící s úmyslem přimluvit se za své blízké, možná trpící, nemocné nebo zemřelé. Svíce jsou uloženy na pomocném stolku na hromádce ve speciální vaničce někdy kombinované s pokladničkou, obyčejně se ale za svíčky platí na plechový talířek. Stolek nabízí i jinou možnost – nalít olivový olej z plastikových láhví do nádobky a zapálit v ní plovoucí knot. Dalším vybavením je zpravidla trojmístný otočník pro svaté knihy, ze kterého střídavě zpívají místní muži při nedělních pobožnostech. Monotónními hlasy halekající muži se během dlouhých zpěvů ve starořečtině opírají v jakýchsi stojanech, které lze umístěním sedadla přeměnit v křesla. Interiér kapliček je většinou vybílen, někdy trochu kýčovitě vyzdoben vybledlými reprodukcemi ikon, visícím lustrem či kadidelnicí. Bílá barva stěn je možná často výsledkem období ikonoklasmu (obrazoborectví) v 8. a 9. století našeho letopočtu, kdy církev bojovala proti zobrazování svatých. Přesto v několika kaplích zůstali fresky zachovány, jako je tomu v podhorské vesnici Kritsa v kapli Agios Ioannis Prodhromos. Freska z roku 1370 zobrazuje návštěvu andělů u praotce Abraháma, zvěstování Panně Marii archandělem Gabrielem a čtyři velekněze během bohoslužby. Jiným oblíbeným motivem nástěnných maleb a ikon je Kristův křest v řece Jordánu. V kapli obvykle nebývá mnoho nábytku, nejvýše několik prostých židlí či menší almárka pro svaté předměty.
Tiší svědkové minulosti
Po většinu roku kapličky zejí prázdnotou a na náhodného návštěvníka zde dýchne závan tajuplnosti v naprostém tichu. Stavbě kaplí na nyní opuštěných místech v minulosti nahrávalo rovnoměrnější osídlení ostrova. Lidé žili v souladu s přírodou a zejména pastevci navštěvovali i horské oblasti. Dle vyprávění byly kaple vystavěny na místech, kde byla nalezena svatá ikona, také u pramenů, které daly vznik napajedlům pro dobytek. Jiným místem vhodným pro stavbu kaple bylo dějiště zázraku a kaple byla výrazem díkůvzdání. U mnohých kaplí se už dnes těžko dozvíme, jaká událost stála na jejich vzniku, někde napoví jméno svatého, jež kaple nese, jako je tomu například u kaple Agios Pavlos v blízkosti vesničky Agia Roumeli na konci známé soutěsky Samaria. V místě, kde dnes stojí tato kaple, v roce 59 našeho letopočtu přistál Svatý Pavel, šiřitel prvotní církve. Tímto letopočtem tedy také mohlo započít stavění svatostánků na ostrově, které trvá až do současnosti. Barokní kaple ze 16. století ve vesnici Arkadi, 23 km jihovýchodně od Rethymna se vepsala do krétských dějin zase jiným způsobem. V roce 1866, kdy Turci poslali na Krétu asi 15 000 vojáků, aby potlačili tamní povstání, našlo 600 žen a dětí, mnoho starců a pouze 259 boje schopných můžu útočiště právě v arkádské monastiraki (komplex stavení v okolí kaple). Když ale 8. listopadu roku 1866 začalo asi 2000 turských vojáků obléhat kapli, rozhodli se Kréťané k zoufalému kroku – vpustili Turky dovnitř a krétský bojovník za svobodu Kostis Giamboudakis zapálil přilehlou prachárnu, kde bylo v té době 100 tun střelného prachu. V sutinách stavení našla smrt necelá tisícovka domorodého obyvatelstva a většina Turků. Kaple, která stála trochu stranou se ale možná trochu jako zázrakem zachovala a stala se symbolem dlouhodobého a vítězného boje za svobodu Kréťanů. Ochrannou funkci kapličky zastaly i během 2. světové války při bojích s Němci.
Návštěvu kaple můžeme ukončit třeba prohlédnutím dveří, ty bývají nejrůznějších druhů: často trochu zašlé bleděmodře natřené, dřevěné a vyřezávané, prosklené nebo jen obyčejné plastové. Venku možná zavadíme o volně visící provaz, který jako by vybízí k rozeznění zvonu. Ze zvonice se line kovový slábnoucí zvuk, který se nese okolní krajinou jako rozloučení s tajuplnou atmosférou kaplí na Krétě.
(článek v časopise Lidé a Země, 5/2006)
Napsat komentář